S hudebními filmy na motivy skutečných událostí to je velmi složité. Na jednu stranu je jedině dobře, že jich opět vzniká velké množství. Ale na stranu druhou je čím dál těžší udělat poutavý a originální snímek tohoto žánru. Ideálním příkladem může být Bohemian Rhapsody, protože i když byl velmi populární, tak se dopustil úplně každého klišé, ze kterého si dělal v roce 2007 srandu snímek Neuvěřitelný život rockera Coxe. Rocketman nebo nedávný Tick, tick… BOOM! sice dokázaly, že jde jen drobnými změnami vytvořit originální a poutavý film. Jakým směrem se ovšem vydal Elvis od Baze Luhrmanna, jenž stojí za klasikami, jako je Velký Gambit, Moulin Rouge! či Romeo a Julie? Nejdříve dejte tomuto videu lajk a odběr, ať vám neuniknou další naše recenze. A my si teď shrneme určité obecné informace. 

Elvis sleduje příběh, nečekaně, Elvise, ale také jeho notoricky známého manažera plukovníka Parkera. Tohoto kulhavého obtloustlého promotéra od cirkusu velmi dobře zahrál Tom Hanks a stává se i vypravěčem jak svého, tak Elvisova příběhu. Toho zase naprosto dokonale zahrál Austin Butler. Upřímně jsem mnohdy měl problém rozeznat jak vzhledově, tak po hlase, jestli momentálně sledujeme jeho, nebo dobové záběry skutečného Elvise. Hlavně písně jsou mnohdy přezpívané, ale například oproti Rocketmanovi je podoba opravdu veliká.  

Jak jsem ale zmínil, tak Hanks, neboli plukovník Parker, vypráví jak Elvisův, tak svůj příběh. Je zajímavé tak sledovat vývoj událostí i z pohledu záporné postavy příběhu krále Rocku. Jenže s tím se pojí za mě asi největší problém celého filmu. I když většinu času prolínání jejich osudů dává smysl a občas film působí až dokumentárně. Jenže stopáž filmu se tak dostává až na 2 hodiny a 40 minut. Což by ještě bylo v pohodě, pokud by dynamika děje a plynulost netrpěly. Časté skákání z příběhu Parkera na Elvise způsobuje místy narušení určité plynulosti. Hlavně pak už není dostatečný prostor věnovaný právě Elvisovi nebo jeho vztahu se ženou Priscillou, který přitom nabízí dost zajímavých momentů, jenž by divákovi pomohly soucítit jak s ní, tak s Elvisem. Když tak dojde na konflikt v jejich vztahu, tak místy působí nečekaně, protože nebylo moc prostoru věnováno budování tohoto vztahu na úkor života Parkera. Kdyby se několik scén s Parkerem vystřihlo a byly nahrazeny osudy postav kolem Elvise, tak by divák mohl být více vtažen do děje. Hlavním důvodem za tímto mým tvrzením je i fakt, že mnohdy scény s Parkerem ukazují, jak zkažená osoba je, jen abychom vlastně stejnou charakteristiku viděli o něco později, jen z pohledu dvou dalších postav. Už jsme viděli, jak narcistický dokáže být, film nám to nemusí neustále připomínat.  

Jistý spád děje ale zachraňují až trailerové sestřihy se šílenými přechody, rychlým střihem a pořádně dramatickými záběry. Jistá pompéznost obyčejných momentů je pro Baze Luhrmanna typická. Přidává to určitý muzikálový pocit a zároveň to pomáhá s přechody mezi scénami, které by jinak bylo téměř nemožné propojit. Ne všechny momenty jsou ale tímto stylem sestříhané. Jedná se spíše o scény, kdy je Elvis naprosto zmaten v davu nebo když chce režisér vyvolat pocit davového šílenství. Když pak jde Elvis za B. B. Kingem do klubu na Baele Street a je obklopen nejen lidmi, ale zcela odlišnou kulturou, tak dojde na již avizovaný hektický střih. Ale pak, když tu máme natáčení televizního speciálu v roce 1968, tak je kamera více poklidná, a tudíž i střih. Oba dva režisérské styly nejvíce podtrhávají emoční váhu scény.  

I když nějaké zajímavé momenty Elvisovy kariéry chybí, tak ty nejhlavnější zůstaly. Ať už jde o vystoupení na stadionu v roce 1957, kdy se postavil cenzorům, nebo první vystoupení v International Hotelu ve Vegas. Částečně se film zabývá i jeho hereckou kariérou, ale nikdy si neuzurpuje více pozornosti než jeho hudební, či vztahu k černošské komunitě. Krom jisté gradace jeho kariéry tu graduje i nutkání Elvise a filmu jako takového přijít se sociálním prohlášením. Elvis se totiž nejen silně inspiroval u černošské hudby, ale k celé komunitě měl velmi blízko díky tomu, že vyrůstal v černošské čtvrti. Jsem tak rád, že film poukazuje na fakt, odkud vlastně pochází rock and roll a jak k němu Elvis došel. 

Film má drobné chyby v plynulosti, ale co se týče převyprávění příběhu Elvise, tak odvádí více než dobrou práci. Za mě je film lepší než například Bohemian Rhapsody, protože více experimentuje a snaží se odlišit. Ale například Rocketman furt převyšuje Elvise, protože ještě více využíval písně jakožto vyprávěcí prvek. Tak jako tak film doporučujeme na 7 bodů z 10. Rozhodně skvěle uctil památku Krále. Až teda na scénu, kdy do podkresu hraje Doja Cat… prostě proč? Naštěstí ta scéna je krátká a po zbytek času se budete zaručeně bavit a zpívat si. Jakožto člověk, který díky babičce a filmu Lilo a Stitch na Elvisově tvorbě vyrostl, můžu tento snímek jednoznačně doporučit.