Tepláková souprava, walkman, ledvina, mullet, diskety, tamagoči, videopůjčovny, Game Boy, papírové slovníky a Madonna. Věci, které nás nutí sentimentálně se ohlížet za minulostí. Řeč je o nostalgii – hřejivém, uklidňujícím pocitu, který obsahuje šťastné asociace na dětství, studium nebo mládí. Cokoli, co nás rozesměje i rozesmutní, protože to evokuje vzpomínky na časy, které jsou nenávratně pryč. Díky nostalgii se zvyšuje náš pocit sociálního propojení s ostatními, například prostřednictvím technologií, které jsme v dětství považovali za samozřejmost, ale nyní jsou již zastaralé. Cítíme se být generací VHS, magnetofonů nebo pevných linek. Zároveň jsme ti, kteří vyrůstali na filmech jako Krotitelé duchů, Sám doma nebo Jurský park. 

Tu přicházejí filmová studia, která jsou téměř slepě fascinována nostalgií. 80. a 90. léta na filmovém plátně zdánlivě nikdy nekončí a každý druhý projekt je poctou nebo referencí na ten či onen klasický populární snímek. Nemluvě o tom, kolik remaků kultovních děl ještě sneseme, než nás nostalgie úplně udusí. 

Rozhodla jsem se pro vás prozkoumat zákulisí tohodle trendu. Proč je nostalgie tak populární, kde jsou její hranice a kam to všechno směřuje?

Monetizace fiktivní nostalgie

Je nám jasné, jak funguje nostalgie na osobní úrovni. Ale co když jsme sentimentální vůči době, ve které jsme ještě nebyli na světě? Tento fenomén má své jméno a jmenuje se anemoia, tedy pocit nostalgie po dekádě, kterou jsme nezažili.

Díky filmům, hudbě, knihám nebo učebnicím dějepisu si můžeme udělat obrázek o určité éře, který má ovšem s realitou méně společného, než bychom očekávali. Taková hezky idealizovaná představa nás pak zaručeně zažene do kina, protože nostalgie je skoro jako droga. Mozek nás odměňuje příjemnými pocity a vzrušením, díky čemuž filmový průmysl vydělává. Tato cíleně rafinovaná taktika těží ze všeho, od ikonických skladeb až po font písma na filmovém plakátu. Hollywood chrlí rebooty, remaky a pokračování jako na běžícím pásu. Jde pořád o to samé brnkání na nostalgickou strunu, které využívá náš sentiment vůči originálu a zároveň se snaží přivést k titulu nové diváky. Nostalgie prakticky pohání trh s franšízami. Jednou to přece fungovalo, tak proč to nezopakovat? 

Může vás to rozčilovat, ale když se na to podíváte z obchodního hlediska, dává to perfektní smysl. Ve světě velkorozpočtových filmů je novinka obrovským finančním rizikem. Pokud se však studio přece jen rozhodne vytvořit něco neotřelého, potřebuje mít alespoň malou pojistku, že se investice vyplatí. Nostalgie je skvělý způsob, jak prodat nový příběh a nadchnout diváky. Koneckonců, stačí se podívat, jak to zafungovalo v první sérii seriálu Stranger Things

A pokud si myslíte, že jde jen o současný trend, není to tak úplně pravda. Co třeba Americké graffiti George Lucase z roku 1973? Na plakátu bylo doslova napsáno „Kde jste byli v létě '62?“

Snímek plně rezonoval tehdy a neztrácí nic ze své síly ani dnes. Truchlí totiž za kouzelnou ztracenou éru – éru, kdy bylo pro Američany všechno snadné. Žádná válka ve Vietnamu, Nixon, aféra Watergate ani zavražděný prezident Kennedy.

Tyto reálie nám sice nic neříkají, ale vzpomeňte si, jak často jste od svých rodičů slýchávali například „zlatí komunisté“. My, děti postkomunistické éry, tento způsob myšlení těžko pochopíme, protože známe pouze tvrdá fakta, která vyprávějí zcela jiný příběh

Nostalgické filmy bohužel nejsou žádnou kronikou jednodušších časů, kdy byla tráva zelenější a nikdo si s ničím nedělal těžkou hlavu. Čím více se však od dané dekády vzdalujeme, tím větší je naše tendence ji romantizovat

Nostalgie má také svou temnou stránku, se kterou si pohrává například film Poslední noc v Soho. Klíčová je scéna, kdy začínající hvězda Sandie v podání Anyi Taylor-Joy stojí na pódiu v londýnském nočním klubu 60. let a zpívá píseň „Downtown“. Tato skladba byla emblematickým hitem swingujícího Londýna 60. let – města nekonečných možností pro začínající umělce a svobody pro mladé ženy. Sandieho verze však postrádá bombastický orchestrální doprovod, který originálu dodává pocit vzrušení. Místo toho se nám dostává téměř strašidelné interpretace, která popírá optimistický text. Mění se v ironii o osamělém, temném a zkaženém místě. V průběhu děje tak sledujeme, jak se lesk šedesátek vytrácí, když namísto mýtů nastupuje realita, která se ukazuje jako velmi nebezpečná. Zejména pro mladé ženy s velkými sny. Vedle romantizované minulosti se ovšem současnost zdá být vždy bezútěšnější

PROČ NE DNES?

Krom toho, že naše šedivá každodennost je ve srovnání s nablýskaným retro málo vzrušující, je tu ještě jeden důvod, proč se nové příběhy zasazují do minulosti. Všimněte si, že v současných filmech, které klidně obsahují obrovské množství high-tech vychytávek, absentuje zázračné zařízení s nekonečnou knihovnou informací, které téměř nepustíte z ruky. Smartphone – noční můra scenáristů velkofilmů jako Avengers nebo Jurský svět. Pokud v těchto titulech přece jen zahlédnete chytrý telefon, můžete si být jisti, že ho postavy nevyužívají tak, jak to denně děláte vy. Ve skutečnosti nepracují ani se zlomkem jeho potenciálu, což je dost nerealistické, protože kolik lidí dnes v průběhu hodiny nevytáhne telefon ani jednou. Nejenže postavy v současných filmech nesledují nejnovější zprávy na svých mobilech, ale například se vůbec nezmiňují ani o sociálních sítích

Vysvětlení může být jednoduché: chytré telefony rozbíjejí zápletky a ničí atmosféru. Pokud mi nevěříte, podívejte se na hororový žánr. Představte si scénu z 80. let. Jedna postava drží dveře, kterými zuřivě lomcuje příšera, zatímco druhá zběsile listuje tři centimetry tlustými zlatými stránkami. Konečně najde číslo, ale smůla! Nikdo není doma, vzal to záznamník. Poměrně slušně napínavá a upřímně řečeno, až na tu příšeru, docela realistická dobová situace

Je prostě mnohem děsivější běžet pro pomoc do opuštěné telefonní budky v temné uličce za barem než jednoduše vytáhnout z kapsy telefon. Pokud postava přece jen mobil má, musí se chudák scenárista uchýlit k laciným klišé typu „žádný signál“, „vybitá baterie“, „moje prsty jsou tak nešikovné, že nemůžu vytočit číslo“ nebo „ups, mobil mi upadl do jediné louže na míle daleko“. Tvůrci se tedy smířili s tím, že analogové dny jsou mnohem úrodnější půdou, a to nejen pro horor. 

Podívejme se třeba na scénu ze třetí série seriálu Stranger Things. Joyce si všimne, že magnety na její ledničce přestaly fungovat a padají na zem. Vydá se tedy do knihovny a celý den brouzdá několika učebnicemi fyziky i elektromagnetiky ve snaze najít odpověď na otázku, zda magnety mohou ztratit svůj magnetismus. Nakonec se zastaví u Scotta, místního učitele fyziky, který jí pár věcí konečně objasní. Důležité však je, že kdyby se tvůrci seriálu rozhodli zasadit děj do současnosti, museli by ve scénáři provést drastické škrty. Joyce by stačil chytrý telefon a méně než pět minut. Jasně, že by nebyl problém přizpůsobit děj nové technologii. Spíše však jde o tempo filmu a skutečnost, že chytré telefony zbavují postavy nejistoty, která udržuje napětí. Ve věku nových médií neexistují žádná tajemství, nic se neskryje a jen máloco nemáme pod přímou kontrolou. Paranormální příběh, jakým je Stranger Things, však potřebuje své záhady a rébusy, o které by nás smartphone připravil

Čeho je moc, toho je příliš

Mnoho filmařů si uvědomuje, že dnes už nestačí obléknout herce do džínové soupravy a posadit je do videopůjčovny. Je třeba si nostalgii přivlastnit a aktualizovat téma pro současnost. Stejně jako se to povedlo kupříkladu filmům Ready Player One, Creed nebo 8bitové Vánoce. Nostalgie navazující na relativní vzpomínky a dobové představy funguje jako koření originálního děje. Když se to ovšem přežene, zůstane vám sousto, které se těžko polyká. Nadužívání nostalgie z ní dělá buď scenáristickou berličku, nebo rozptylující prvek. Pokud se titul spoléhá pouze na sentiment z minulosti, bude mít pravděpodobně potíže najít si své vlastní místo ve filmovém světě. Filmy prošpikované retro odkazy otevírají dveře ke srovnávání díla s osvědčenými klasikami, což se ve výsledku podepíše na kritickém přijetí. 

Například Krotitelé duchů: Odkaz se sice snaží vytvořit svěží dobrodružství s novými hrdiny, ale v závěru se stejně zvrhne v recyklaci velké části původního filmu z roku 1984. Návrat ikonických elementů je možná pokladem pro marketing, ale stává se velkým problémem, když film nevytváří žádný vlastní odkaz. Jednoduše se vrací k již existujícímu příběhu. Nechci posledním Krotitelům prorokovat žádný nehezký osud, ale i když si v kinech vedli docela dobře a objektivně jsou příjemným rodinným odreagováním, mohli by velmi snadno spadnout mezi jednorázové, zapomenutelné tituly.

Přečtěte si také: Krotitelé duchů: Odkaz - nostalgický fanservis, nebo originální sequel?

Většina nostalgických filmů se řídí generačním vkusem. V hledáčku současné kinematografie je popkultura 80. let a její legendární díla, která fascinují zejména mileniály. V zajetí nostalgie a prvotního úžasu tak můžeme často přehlédnout, že daný film je ve skutečnosti jen duté pozlátko sentimentu ušité pro merchandising

Hollywood byl vždy směsicí umění a komerce. Říkejte tomu cynické využívání nostalgie, fanservis nebo pokus o propojení generací. Tento trend je všude, kam se podíváte. Je pro vás Tom Holland tím pravým Spider-Manem? Ale co když patříte spíše ke generaci Tobeyho Maguirea? Nebo byl během vašeho dospívání v kinech Andrew Garfield? Nevadí, Spider-Man: Bez domova dopřeje všem sladký výlet vzpomínkami. Říkáte, že dotyčný herec zemřel? No a co? Vždyť ho kdykoli můžeme vzkřísit pomocí CGI. Možná jsou záměry filmových studií opravdu čestné a k časem prověřeným filmům se vracejí jen z čisté lásky a touhy přiblížit staré příběhy novým divákům. Každopádně si nemůžu pomoci a nevšímat si ten chladný kalkul.

Opět to však není žádné překvapení. Bylo by naivní si myslet, že věci, které máme rádi, nebudou využity k prodeji výrobků a maximalizaci zisku. Takto prostě funguje vydělávání peněz.  

Jenže nostalgie je dvousečná zbraň a její účinky jsou ze své podstaty hořkosladké. Dokud je originální titul hluboce zakořeněný v popkultuře, existuje určité riziko, že jakékoli další použití materiálu vás vždy zklame nebo rozčílí. Pokud jste si zamilovali Lucasovu původní trilogii Hvězdných válek jěště jako děti, pravděpodobně k ní máte velice osobní vztah. Přesně víte, co pro vás znamená a jaká by měla být. Ve chvíli, kdy po ní filmový průmysl znovu sáhne a náhodou šlápne vedle, vyrve vám z duše něco, co jste považovali za výjimečné. Ano, tehdy to bolí. Totiž v mládí si prostřednictvím zálib a preferencí skládáme obrázek o tom, kdo jsme. Jinými slovy, tyto filmy jsou součástí naší identity.

Důležitým slovem je tedy rovnováha. Všeho s mírou. Přesto se musíme ptát, zda je nostalgie novým standardem filmového průmyslu. Budou to odteď samá multiversa a dědictví, která umožní donekonečna vytahovat staré postavy a zápletky? Pokud tato míra kreativity stačí, máme se nyní smířit s tím, že filmy prostě ujdou, místo toho, aby zazářily? Franšízy jsou rozhodně cool, ale když je to každý rok nové dobrodružství, začínám být unavená. Možná je načase zamyslet se nad tím, zda není třeba v mainstreamových filmech klást větší důraz na individualitu a vyprávění příběhu. Chceme přece tituly, na které se podíváme i za pět let. Nebo ne?