Co nás Herkules od Disneyho učí o podstatě hrdinství?

Ano, já vím. Disneyho animovaný Herkules není zrovna nejpřesnější adaptací starořecké báje o slavném hrdinovi, přičemž nejvíce k neuvěření bylo ve filmu asi to, že Héra byla pro Herkula milující matkou a Zeus zas jejím věrným manželem. Stále se však jedná o animovanou disneyovku, která je určená především pro mladší publikum, tudíž to filmu může člověk úplně v pohodě odpustit. Obzvlášť vzhledem k tomu, že Herkules je skrznaskrz skvělá zábava, která má hrozně fajn písničky, povedený humor, za nějž z velké části vděčíme vynikajícímu záporákovi Hádovi, a především také sympatické poselství o tom, co to znamená být pravým hrdinou. Jak ale na hrdinství Disneyho Herkules vlastně pohlíží? Co nás to učí o odvaze, sebeobětování a zodpovědnosti?

Nejprve si připomeňme události filmu. Herkules je synem Dia a… no, v případě filmu Héry, z jehož narození má celý božský pantheon na Olympu radost. Až samozřejmě na Háda, který už nějaký ten pátek hodlá Dia svrhnout a ovládnout svět. Když se pak od sudiček dozví, že Herkules by mohl kriticky ohrozit jeho plány, rozhodne se ho nechat unést, zbavit nesmrtelnosti a nakonec zabít. Úplně se to však nepovede, nejenže Herk přežije a začne vyrůstat u milého páru smrtelníků, ale navíc v něm zbyde ždibec božské esence, díky níž mu zůstane jeho neuvěřitelná síla. Po mnoha letech se pak Herkules vydává za Diem, od kterého se dozví, že pokud se stane pravým hrdinou, jeho božství se obnoví a bude se moct vrátit zpět na Olymp. Herkules se proto pod vedením svého „učitele“ Filoktéta vydává na cestu, aby se stal jaksepatří pořádnou hrdinskou ikonou. Ale přestože přemůže celou řadu monster a nebezpečných tvorů, v rámci čehož se z něho stane thébská celebrita, božství se mu stále neobnovilo. 

Prekérní situace nastane ve chvíli, kdy Hádes využije Herkulovy největší slabiny, totiž jeho citů ke krásné Megaře. V rámci toho pak Herkules na nějaký čas přijde o svou božskou sílu. Hádes pak spolu s osvobozenými titány zahájí útok na Olymp, který by i býval úspěšný, kdyby Meg nezachránila Herkovi život, což však vyústí v její následnou smrt a navrácení hrdinovy síly. Diův syn pak nejenže útok Háda a titánů odrazí, ale následně si i přijde pro Meginu duši do Podsvětí, aby ji znovu oživil.

A právě zde Herkules učiní svůj nejhrdinštější čin, který mu zajistí návrat božství a přímou jízdenku zpět na Olymp. S vědomím jisté smrti a věčného zatracení se Herkules potopí do jedné z řek smrti, aby mohl doplavat pro duši své lásky a obětovat se pro ni. Tento akt hrdinství mu však nakonec také zachrání život, Herkovi se po záchraně Meg vrátí jeho božská síla, Háda pošle ke dnu (doslova) a společně se pak vrátí na Olymp, kde se však hrdina rozhodne žít se svou milou dál jako smrtelník.

Samotné hrdinství lze definovat jako určitý čin ve prospěch nebo pro blaho někoho jiného v nouzi, během kterého se sami vystavujeme velkému riziku, přičemž zároveň projevujeme velkou míru statečnosti. Pokud chceme být označováni za hrdiny, musí v našem jednání hrát roli nějaký zásadní risk, který pro nás může být kritický. Proto jsou také hrdinové obdivováni a oslavováni, protože na nich oceňujeme právě onu statečnost a odhodlání vystavit v sázku svůj vlastní blahobyt pro někoho jiného, kdo pomoc nutně potřebuje. Pokud nic neriskujeme, pokud víme, že naše jednání nás nijak neohrožuje, lze to považovat za hrdinství?

Inu, v tomto ohledu bychom měli rozlišovat mezi tím, co je hrdinství a co je vyloženě jen dobrý skutek. Pokud zachráníte malé topící se dítě z veřejného bazénu, ve kterém je jen po pás vody, je to hrdinství? V takové situaci je to spíš skoro až povinnost, protože v podstatě nic neriskujete, navíc pokud v takovém případě zůstanete pasivní, tak to z vás bude dělat nejenom zbabělce, ale také pěkného čů*áka. Když ale vběhnete do hořícího domu, abyste zachránili batole, které tam někdo nechal, to už je jiná písnička. Zde už přímo hrozí, že se sami z onoho domu nedostanete, přičemž je to riziko, které si sami uvědomujete a počítáte s ním. Přesto ale do toho domu vběhnete, protože tu pomoc někdo nutně potřebuje.

Kam se s tímhle vším vlastně chci dostat? Inu, k tomu, že Herkules po většinu doby filmu byl právě člověk, který zachraňoval děti z veřejných bazénů. Herk sice byl smrtelný a mohl zemřít, nicméně právě jeho božská síla mu propůjčovala tak neuvěřitelnou výhodu, že během jeho konfrontací s monstry nikdy nebyl ve kdovíjak velkém nebezpečí.

Výjimkou je samozřejmě skvělý souboj s hydrou, ve kterém se náš hrdina pořádně zapotí a málem i přijde o kejhák. Nicméně já osobně celý tenhle souboj vnímám jako Herkovo prozření a uvědomění, jak se svou sílou zacházet a jak s ní nakládat tak, aby během dalších střetnutí s nebezpečnými monstry už neměl žádný problém a nevystavoval se téměř žádnému osobnímu riziku.

Pak je zde samozřejmě také scéna s kyklopem, proti němuž sice Herkules vytáhne do boje už bez své síly, ale zde to dělá možná nejenom z určité povinnosti jakožto místní celebrity, ale také proto, že… se prostě vzdal. Skoro to působí, jako kdyby Herk nevyrážel za hrdinským skutkem, aby ochránil město, ale spíše jako kdyby kráčel vstříc jisté smrti, která však nikoho nezachrání. A to vše možná kvůli pocitu zrady po zjištění, že Meg, láska jeho života, celou dobu neochotně pracovala pro Háda. Jinak jsou ale veškeré Herkulovy skutky procházkou růžovým sadem.

Kdybychom na to pohlédli videoherními brýlemi, Herkules je vlastně cheater. Zkuste si představit, že hrajete nějakou hodně náročnou hru, třeba Dark Souls. A k tomu si zkuste představit, že máte cheat, díky kterému každého nepřítele včetně bossů zabijete na jednu ránu. A když pak hru dohrajete a začnete se vychloubat, že jste dokončili Dark Souls, tak je to sice pravda, ale byla to tak strašně velká pohodička, že si za to žádné uznání nezasloužíte. Onen cheat je přesně Herkulova síla, která mu dává záruku bezpečí a hladkého průběhu konfrontací, které přijdou po hydře.

A právě s onou absencí osobního risku a blahobytu uvízne Herk v jisté komfortní zóně, v rámci které si nebude schopný uvědomit, že hrdinství není něco, co bychom si měli vyloženě užívat. Což Herk v podstatě dělá už od svého příchodu do Théb. Třeba ve scéně, kde Meg odhalí, že dva chlapce zavalily balvany, se Herkules nepokrytě zaraduje, že se může předvést. V první řadě to je samo o sobě vtipná scéna, v druhé řadě ale také krásně demonstruje, jak Herkules k hrdinství přistupuje.

A svým způsobem je to i trochu vina samotného Filoktéta. Jistě, na jednu stranu Filoktétes Herkula naučí disciplíně, stejně tak se díky němu Herk naučí částečně ovládat svou sílu, ale je tu jeden problém. Fil totiž chce z Herkula vytrénovat hrdinu ne úplně kvůli tomu, aby učinil svět lepším místem, ale aby on sám mohl vyniknout. A to tím, že Herkules se stane tak velkým hrdinou, že bohové vytvoří na nebesích jeho hvězdnou podobu a lidé budou říkat: ,,To je Filův kluk.“ Proto si Fil tak strašně užívá Herkovu následnou slávu a nutí ho neustále se věnovat své práci ,,hrdiny“. Jak ale Zeus řekne: ,,Obávám se, že být slavný není totéž jako být tím pravým hrdinou."

Svým způsobem nás tak film učí nejenom to, že sláva a bohatství nejsou nutnými faktory opravdové dospělosti, ale také to, že pokud se v životě nebudeme vystavovat rizikům, pokud budeme myslet především na své vlastní blaho a budeme se bát pomoc těm, kteří to opravdu potřebují, nebudeme mít v životě moc důvodů k tomu, abychom na sebe byli doopravdy pyšní. A pak si možná i začneme nalhávat, že jsme i tak udělali všechno, co bylo zapotřebí, i přestože toho ve výsledku vlastně zas až tolik nebylo.

Tohle všechno ale zároveň dělá z Herkula tak sympatického protagonistu. Herkules má božskou sílu, se kterou dokáže porazit v podstatě snad úplně každého, ale zároveň je neuvěřitelně naivní, infantilní a je to taky takový trochu ňouma. Což jsou všechno chyby, které ho ve spojení s jeho neporazitelností činí zajímavým. Jeho následná záchrana Meg z Podsvětí v podobě obětování, po níž si uvědomí, že k tomu, aby se mohl stát skutečným hrdinou, potřebuje především velké srdce, je naprosto fantastická a nesmírně uspokojivá tečka za jeho příběhem. Příběhem, který nám všem říká, že hrdinou může být úplně každý z nás. Nemusíme mít svaly jak beton, ani nadlidskou sílu, stačí mít prostě odhodlání udělat ve správný čas správnou věc i za cenu toho, že tím my sami budeme riskovat vlastní blaho. 

Proto je Herkules sám o sobě i velice důležitým filmem nejenom pro caparty, kterým nabídne na podstatu hrdinství krapet jiný pohled, ale také i pro nás dospělé. Protože nám připomíná hodnoty zodpovědnosti, přátelství, odvahy a především také obětavosti. Jistě, onen motiv „velké hrdinství činí velké srdce“ je sice ve filmu více než zřejmý a dnes bychom ho možná označili už i za laciný, ale způsob, kterým v něm byl odvyprávěn příběh postavy, jež je v podstatě považována za jeden z největších archetypů hrdiny, tomu dodává tu správnou a unikátní šťávu.

Už jen kvůli tomu všemu bychom proto na Herkula neměli zapomenout. Nejenom kvůli jeho poselství, ale třeba zkrátka a dobře z toho důvodu, že to je po všech stránkách prostě dobrá a vtipná disneyovka.